Strach (z posilovny) má velké oči

Pondělí – začátek nového týdne, den plný nových slibů a výčitek z víkendové svíčkové a minimálně třiceti povidlových buchet od babičky. Nezbývá než to jít vycvičit. Balím si své nejoblíbenější sportovní oblečení a modlím se, abych se do něho po tom dvoudenním přejídání ještě vešla.

ženy v posilovněNaštěstí v lednu otevřeli novou posilovnu, která je jen pět minut od mého domu, nestihnu si to po cestě rozmyslet. Za chvíli už vybíhám schody vedoucí ke vstupním dveřím posilovny.
Ještě je za sebou nestihnu ani zavřít a slečna na recepci mi už div nehází růžový klíček od skříňky. „Vás jsem tu ještě neviděla, nebo se pletu?“ ptá se mě s úsměvem. Přikývnu, ačkoliv nechápu, jak si může pamatovat všechny návštěvníky. Slečna zřejmě dokáže číst myšlenky, protože mi na nevyřčenou otázku okamžitě přináší odpověď: „Chlapů sem chodí spousty, ty si vážně není možné zapamatovat, ale holky tu tolik nevídám.“ Raději se jdu převléknout do liduprázdné dámské šatny a mířím obhlédnout terén.

Posilovna je to obrovská, nacpaná stroji i návštěvníky. Ačkoliv posiluju už asi rok, v tomto fitku se cítím trochu ztracená. U minimálně poloviny strojů nemůžu přijít na to, k čemu jsou, natož pak jak se na ně leze. A polovina z té poloviny mi připadá spíše jako stroje mučící než posilovací.

Všude kolem mě se potí a heká spousta mužů. Ano, jen mužů, až si začínám připadat tak nepatřičně jako páni v čekárně na gynekologii, kteří tam vždy velmi nervózně sedí a přejí si, aby byli neviditelní nebo alespoň aby konečně přišla jejich přítelkyně. Dál procházím posilovnou a zoufale hledám stroj, na kterém bych konečně mohla začít cvičit, abych přestala vypadat jako blázen, co si to tu spletl s muzeem a jen chodí a valí oči na všechno kolem. A objevit tu v té hromadě testosteronu nějakou spřízněnou duši, chci říct ženu, by taky neuškodilo.

Zázračnou silou vesmíru bylo mé přání vyslyšeno a já najednou slyším ženské hlasy. V tom nejvzdálenějším rohu místnosti zahlédnu řadu běžeckých pásů a na nich deset žen. Běží, jdou, u toho telefonují, povídají si s kolegyní na páse vedle nebo sledují televizi na protější stěně. Nebudu přeci trhat ženskou partu, a tak hned skáču na poslední volný běžecký pás. Stejně se potřebuji rozehřát.

Zatímco si vesele šlapu rychlejší chůzí, rozhlížím se kolem. Opravdu všechny ženy jsou zašité tady na pásech, na strojích nebo s činkami nikde žádnou nevidím. No co, tak to teď změním. Ukážu jim, jak se to dělá. Haha, hrdinka. Vypínám pohyblivou mašinu a mířím si to k velké tyči sloužící jako zátěž při dřepování.
Při pohledu na sto dvacet kilo naložených na tyči si jen povzdychnu. Sundám první pětadvacetikilové závaží a oběma rukama ho táhnu dva centimetry od země a snažím se vypadat, že ho tak nesu schválně a kdybych chtěla, můžu si přihodit ještě tři a v klidu si s nimi žonglovat. „Nechceš s tím pomoct?“ ozve se jeden z návštěvníků. Nadšeně vzhlédnu od toho zatraceně těžkého kusu železa, zatímco ten kluk už drží v každé ruce dvě…

Když si po protažení konečně pokládám tyč s nějakým tím závažím navíc na ramena, cítím na sobě pohledy snad všech přítomných. Zřejmě se tu holka jinde než na běžeckém pásu moc často nevidí. Posiluju už nějaký ten pátek, ale jsem trochu nervózní. Co když se převážím a spadnu na záda? Co když jsem si naložila moc a v dolní pozici dřepu zjistím, že už se nezvednu? Co když mi po té víkendové dávce koláčů rupnou upnuté kalhoty? Nadechnu, vydechnu, udělám první dřep a… sláva, žádná katastrofa se nekonala. Ani při dalším a ani při desátém. Zvědavé pohledy zmizely a všichni si zase začali hledět svého.

Po patnácti nekonečných minutách mám svou dávku dřepů hotovou. Pomalu se tedy na třesoucích se nohách přesouvám ke koutku s činkami. Stojí tam tři svalovci v tílku, rudí v obličeji, v ruce činky větší než jejich hlava a těžké jako já a při každém přítahu pozorují své bicepsy. Ty bych tedy v noci v parku potkat nechtěla. Co si budeme nalhávat, já mířím k činkám, které jsou rozhodně menší než má hlava a asi tak šestkrát lehčí než já. Zatímco trápím svá ramena, v zrcadle nenápadně sleduji, jak se na mé malé činečky tváří svalovci. Světe, div se, nijak. Dál si hekají, rudnou a zamilovaně pozorují bicepsy a já jsem jim ukradená.

Proč jsem se sem tak obávala jít? Teď to vážně nechápu. Ve skvělé náladě odcvičím ještě několik cviků tak, abych procvičila celé tělo, a přesně po padesáti minutách se vracím zpět k běžeckým pásům, abych na jednom z nich trénink zakončila.
Z těch deseti žen, které jsem na pásech viděla na začátku, jich tam sedm stále ještě chodilo. Pořád ještě telefonují nebo si povídají, stále krásně učesané, nalíčené a bez jediné kapky potu. V jednom ze zrcadel, která jsou v posilovně na všech stěnách, se podívám na sebe – rozcuchané vlasy, kolem očí černé kruhy od rozmazané řasenky a tričko, které bych mohla ždímat.
Při tom pohledu jsem na sebe pyšná, protože je vidět, že jsem si dala do těla, i když jsem zvedala desetkrát méně než svalovci v tílku. A už se těším na neděli a babiččinu ořechovou bábovku.

1 komentář u Strach (z posilovny) má velké oči

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>